MEZINÁRODNÍ TURNAJE V KICKBOXU ... Mezinárodní turnaje v kickboxu a vystoupení našich reprezentantů Autor : JUDr. Michal Frabša Vrcholné soutěže v kickboxu asociace WAKO proběhly letos na několika místech Evropy a česká reprezentace byla při tom. Sportovní a organizační úroveň soutěží typu mistrovství světa v kickboxu, K-1 a lightcontactu nebo mistrovství světa ve fullcontactu, formách, semicontactu a aerokicku proběhlo tradičně na vysoké úrovni a např. ve fullcontactu v italském městě Lignano Sabbiadoro byl prolomen účastnický rekord. V jednotlivých váhových kategoriích bylo kolem 25-30 účastníků, což je u této disciplíny, která jakoby přestala být středem zájmu, více jak překvapivé. Celý svět kickboxu se spíše ubírá směrem disciplíny K-1, o kterou je nebývalý zájem díky právě profesionálním turnajům K-1 v Japonsku a kvalifikacím na všech kontinentech. Sledovanost je obrovská, proto ten zájem i z hlediska sportovců. Každý by se chtěl stát novým Ernesto Hoostem nebo Remy Bonjaskim či Jerome LeBanerem. A získávat zkušenosti na vrcholných sportovních akcí kickboxu asociace WAKO se vyplatí. Novinkou u těchto soutěží je, že se již přestalo sledovat, zda je někdo profesionál nebo amatér. Tento rozdíl se v kickboxu již pomalu „smývá“ a více se přibližuje standardu olympijského hnutí. Vždyť také WAKO je členem SportAccordu, organizace sdružující všechny olympijské a vybrané neolympijské sporty, a tam se rozdíl mezi amatéry a profesionály přestal již sledovat. Pryč jsou ty doby sportovních průkopníků typu atleta Thorpa, který byl před sto lety diskvalifikován z medailových pozic na olympiádě v Londýně, protože si přivydělával profesionálně baseballem. Dnes k pousmání, že??! Sport v té vrcholové formě je divadlem všemi couly, peníze a požitky k němu patří, ať se to někomu líbí nebo ne. V kickboxu je účast profesionálních borců patrná již pouhým okem z tribuny světových klání. Viděl jsem jak ve Villachu na K-1 nebo low-kicku či v Lignano Sabbiadoro. Borci všech národností, pakliže dostanou nabídku a patří k dobrým zápasníkům, prostě berou nabídku k profesionálním zápasům jako vývoj a posun „někam dál“. Podíváte-li se na startovní listinu a u některých nasazených borců si na internetu najdete zápasy, tak zjistíte, že třeba ten či onen ruský, norský, ázerbájdžánský, ukrajinský či turecký borec či borkyně mají za sebou již souboje (a kolikrát úspěšné) o profesionální tituly své země, Evropy či světa. A rádi reprezentují svoji zemi na světových podnicích WAKO, protože je o to požádá třeba domácí federace či mají zájem pokusit se dostat na Hry neolympijských sportů apod. Řada borců ze zemí dálného východu doufá, že si jich třeba někdo všimne a pozve na kemp do Evropy. Proto se účast ve čtvrtfinále či semifinále bere jako úspěch u těch států, které sice mají s kickboxem své zkušenosti ale prochází třeba generačním vývojem apod. Mezi ně se určitě řadí Slovensko, Polsko, Německo, Francie, USA, Kanada či Česká republika. Obecně lze konstatovat, že bez zkušeností z mezinárodní scény nelze „prolézt“ do dalších kol bojů ve všech disciplínách, polokontaktní nevyjímaje. Když jsem se dotazoval ruských, ukrajinských či norských nebo švédských kickboxerů v plném kontaktu, kolik že mají jako zápasů, nikdo z těch, kteří se probojovali do čtvrtfinále jich neměl méně než padesát. Každý druhý ještě boxuje, kde má na svém kontě dalších x mačů; moc pěkné. Na mistrovství světa ve Villachu se to jasně ukázalo u výsledků našich. Zlato získala v kickboxu Eva Líšková, která je v ringu skoro deset let a má na svém kontě desítky zápasů v muay thai, kickboxu, fullcontactu, mma a klasickém boxu. Pak zkušenost, dobrá fyzická kondice, odolnost ale hlavně výdrž u sportu dokáže své. Rychlokvašky žádný sport obecně nemá, to je věcí náhody. Další zlato jsme, rovněž ve Villachu, získali díky velmi talentované osmnáctileté (!!) Martině Jindrové, která však má i vzhledem k věku kolem padesátky zápasů. V tomto případě je to spíše výjimka, další takovou závodnici nemáme. Tři bronzové medaile jsme přivezli díky Martině Müllerové, která je novou tváří našeho kickboxu a ostřílené Aleně Holé, která je vedle Jindrové a Liškové naší ženskou stálicí v K-1 či kickboxu. Neočekávaně se prosadil rovněž mladý Pavel Hennrich, který vylovil poslední bronz. Díky tomuto úspěchu jsme se dostali v hodnocení národů do první desítky států na mistrovství světa ve Villachu, Rakousku. Další naši v silné konkurenci bohužel do další bojů z eliminací nepostoupili, tak snad příště. Lightcontact byl mimo zkušených Vojty Brzoně a Moniky Hájkové apod. obsazen mladými borci typu Filipa Strajčeva, Robina Červenky, kteří však zatím vzhledem k věku juniorů na své soupeře nestačili. Určitě ale o nich ještě uslyšíme, chuť a zájem mají velký. Musí si však uvědomit, že prosadit se na mezinárodní scéně je dlouhodobá záležitost, proto hoši vydržet!! V italském městě Lignano Sabbiadoro se naopak neprosadili naši borci a borkyně ve fullcontactu, i když jsme měli Evu Líškovou i Martinu Jindrovou. Děvčata dělala co mohla ale na medaili nedosáhla, styl fullcontactu jim moc nesedí, to se dá říci i o Martině Müllerové. Honza Homolka dobře začal, vyprovodil z ringu v prvním kole kanadského reprezentanta ale v dalším narazil na Američana, který dobře boxoval a našeho reprezentanta zaskočil v prvním kole dobrým hákem a Honza se již do osmi nezvedl, takže bylo po zápase. „Amík“ však okusil prohru již v dalším kole, kdy ho na zem ringu dostal ruský borec. A to bylo k medailím ještě daleko….. Honza Fendrich a Martin Hon bohužel prohráli hned první zápasy. Tentokrát nás velmi podrželi závodníci sestav, když zlato vybojovali slečny z Čáslavy (Anna Šorejsová, Jitka Moravcová, Kateřina Hušková) v disciplíně aerokick a Petr Vaculín, stříbro a bronz v sestavách na hudbu se zbraní a beze zbraně. Pavel Benedikt vyšel tentokrát v sestavách na prázdno. V semiconactu nás reprezentoval Michal Němeček, Tomáš Noheyl, zkušený Petr Valdman, Veronika Kurcsová, mladíci Filip Strajčev a Michal Němeček, kteří však skončili v eliminacích. Ani týmová soutěž semiconactu nás neposunula dál, když jsme v prvním kole narazili na pozdější vítěze, tým Maďarska, který vedl zkušený trenér István Király. Jen pro zajímavost, v týmech startovalo 20 států, což jsem nikdy nezažil…. Pod stupni vítězů těsně zůstala Radka Macháčková v aerokicku jednotlivců, která skončila čtvrtá. S nemocí statečně bojující Iva Semerádová byla šestá. Reprezentačním trenérům Mgr. Dušanu Macákovi (kickbox, fullcontact, K-1) a Petru Václavíkovi (semicontact, formy, lightcontact) musím poděkovat, protože postavit reprezentační tým není nic jednoduchého. Nejedná se jen o nemoc či zranění ale vůbec nominovat sportovce, který by byl na takové úrovni aby „přestál“ eliminační zápasy, je u nás často problém. Reprezentační trenéři se po letech vrátili i k modelu společných sportovních soustředění ale bohužel nám chybí ( a nejen nám i dalším třeba sousedním státům) zkušenější členská základna, ze které by bylo možné vybírat. Před lety by bylo absolutně nemožné nominovat borce s deseti patnácti zápasy třeba na světový pohár…. Ale když nikdo jiný není, tak vyšleme sportovce na zkušenou a doufáme, že mu to nějaký ostřílený matador neznechutí. Chybí nám borci typu Kracík, bratři Kazdové, Jerling, Bursa, Ondruš, Havránek a další, kteří v letech minulých vydrželi u kontaktního sportu několik let a mohli se postupně propracovat do špičky. Když srovnám reprezentační družstvo před dvěma či třemi lety, nezůstal pomalu kámen na kameni, zůstalo pár jednotlivců, ostatní jsou novými tvářemi. A je to píseň nejen plného kontaktu ale i polokontaktních disciplín. Když v minulosti vycestovali s reprezentací Mirek Sobotka, Rudolf Stránský ml., Martin Zavoral, Rudolf Vrba, Petr Kotík, Pavel Dvorščík a několik dalších, věděli jsme, že bez medaile nepřijedeme. Doufám tedy sportovní příznivci, že se tento trend změní, a že nebudeme muset reprezentační tým po jedné sezóně z větší části obměňovat. Pak je čekání na mezinárodní úspěch spíše snem než realitou. Ukáže se již příští rok, jak dopadneme např. na mistrovství Evropy v Aténách či Baku (Ázerbájdžán). Na aerokicku již stavět nemůžeme, protože již nebude do soutěží světových či evropských šampionátů zařazován a děvčata Eva Líšková, Alena Holá či ostřílený Renda Blažejovský apod. nemohou závodit věčně. Držme si palce, že bude z čeho vybírat. Michal Frabša

[ web ]  [ zpět ]

Soubory k článku

výsledky

všechny výsledky >>

home o nás informace kalendář tv program fotky videa odkazy představujeme pro přímé členy kontakty